<?xml version="1.0" encoding="Windows-1250" ?>
<!DOCTYPE rss PUBLIC "-//Netscape Communications//DTD RSS 0.91//EN" "http://my.netscape.com/publish/formats/rss-0.91.dtd">

<rss version="0.91">
<channel>
	<title>Zelee's webzine o všem a o ničem...</title>
	<link>http://zelee.info/</link>
	<description>Zelího web + blog</description>
	<language>cs</language>

	<item>
		<title>Tenkrát v šedesátom osmom (1)...</title>
		<link>http://zelee.info/index.php?text=122-tenkrat-v-sedesatom-osmom-1</link>
		<description>
	Málo, či spíše úplně neznámá událost ze srpna
	1968.

	Rozkaz výsadkářům v srpnu 1968: Osvoboďte
	Dubčeka!

	Českoslovenští výsadkáři připravovali po
	okupaci země Varšavskou smlouvou 21. srpna 1968 dosud nepříliš známou
	diverzní akci. Chtěli osvobodit prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandra
	Dubčeka, jehož i s některými dalšími československými politiky unesli
	Sověti.



	Ke všemu odhodlaní muži byli vyzbrojeni
	plastickými trhavinami, protitankovými střelami, samopaly a padáky.

	„Shora přišla zpráva: Sověti unesli
	Dubčeka. A doprovázel ji rozkaz: Dubčeka i s ostatními osvobodit a
	přivézt zpět. K akci jsme vybírali jen ty nejlepší, i když jsme byli
	i podle dnešních kritérií špičkově vycvičeným útvarem k diverzním
	akcím v týlu protivníka,“ vzpomíná Jiří Dufek, tehdejší náčelník
	štábu výsadkového pluku zvláštního určení v Holešově.

	Výsadkáři se snažili získat informace, kde
	Dubček je. Zprávy byly neurčité. Podle některých měl být Dubček na
	utajeném místě v Československu, jiné hovořily o Polsku. Holešovská
	kasárna obklíčily sovětské tanky, ale výsadkáři se v noci – Rusům
	pod nosem – přemístili do Hostýnských vrchů, kde v úkrytech čekali na
	rozkaz k Dubčekově vysvobození. „Že nám šlo o život? O tom nikdo
	nepřemýšlel. Převládal těžko popsatelný vztek, že nás &quot;spojenci“
	přepadli a my v tom zůstali sami,&quot; říká Jaroslav Janků, jenž se na
	přípravě výsadkářského komanda podílel.

	Posledním impulzem „jít do toho“ byl dodnes
	nepříliš známý masakr v Prostějově. Tehdejší velitel výsadkové roty
	Petr Čejka vzpomíná: „Kolona Sovětů v centru města zabloudila, když
	jeden z nich nechtěně vystřelil do vzduchu. Možná z nervozity. Hned nato
	se ale rozpoutalo peklo. Ti Kazaši začali střílet do všech stran.
	A pálili po všem, co se hnulo, i poté, když se kolona rozjela. Vybavuje se
	mi třeba obrázek explodujících televizorů vystavených ve výkladní
	skříni prodejny.“

	A výsledek? Čtyři mrtví civilisté a osm
	těžce zraněných. „Museli jsme už něco udělat. Chtěli jsme obnovit
	zákonnost v zemi,“ řekl později zástupce šéfa vojenské rozvědky
	Jaroslav Vinkler. Právě on nařídil vyslat výsadkáře k Dubčekovu
	osvobození.

	Pokud by Sověti zjistili, že jim v zádech
	číhají ke všemu odhodlaní výsadkáři, podnikli by vše k jejich
	likvidaci. „Dnes to vyzní naivně, ale už nikdy potom jsem u vojáků
	neviděl takovou míru odhodlání a vlastenectví bránit napadenou
	republiku… i kdyby je to mělo stát život,“ říká Jaroslav Janků,
	jenž komando k vysvobození Dubčeka připravoval.

	Vypískali i Jakeše.

	O neohrožených postojích holešovských
	výsadkářů svědčí i následující detail. Když k nim dorazil
	pozdější generální tajemník KSČ Milouš Jakeš, aby vysvětlil omyly,
	které vedly k „bratrské pomoci spojeneckých armád“, vojáci ho
	vypískali a ještě si na Jakeše v Praze stěžovali, aby byl předvolán &quot;ke
	stranické zodpovědnosti“. Ale i tím si podepsali svůj
	pozdější ortel.

	A jak to dopadlo s akcí osvobozovacího
	komanda? Po třídenním vyčkávání v lese se vrátilo v tichosti do
	kasáren. Vyšlo najevo, že Dubček i s ostatními československými
	politiky je už v Moskvě.

	„Kdyby byli v Praze či někde na Karlštejně,
	tak bychom do toho šli. Chtěli jsme dokázat, že nerezignujeme… útok na
	Moskvu ale postrádal smysl,“ vysvětluje Janků.

	Doposud nebylo známo, že holešovští
	výsadkáři spolu s dalšími útvary rozvědky ze Zbiroha a Litoměřic
	zajišťovali svými vysílačkami svobodné rozhlasové vysílání. To
	oficiální totiž Sověti hned v počátcích okupace zpacifikovali.

	Okupanti zuřili. Podle badatele Milana Macáka
	z Vojenského zpravodajství byla později zkoumána trestní odpovědnost
	všech zpravodajců, kteří vysílání rozhlasu umožnili. Všem hrozilo
	obvinění z velezrady.

	7. výsadkový pluk zvláštního určení byl
	nakonec s cejchem „kontrarevoluční“ rozprášen. Ale v aktérech
	holešovského dramatu zůstává dodnes hořkost, že jejich útvar nebyl
	rehabilitován.

	„Označili nás za zrádce a nepatrné torzo
	pluku poslali jako hlupáky a vrahy do Prostějova k převýchově,“
	konstatuje s hořkostí Jaroslav Stross, který měl Dubčeka ze sovětského
	zajetí vysvobodit.

	Malou náplastí budiž někdejším
	výsadkářům uznání velitele 601. skupiny speciálních sil z Prostějova
	Milana Kovandy, jehož jednotka pokračuje v tradicích Holešova: „Skláním
	se před nimi. Při okupaci Československa se drželi přísahy – bránit
	zemi. I když na to většina z nich později i vyhazovem z armády
	doplatila.“

	

	Zdroj: MF Dnes
</description>
		<pubdate>Fri, 20 Aug 2010 15:45:00 +0200</pubdate>
		<guid isPermalink="false">122</guid>
	</item>
<item>
		<title>Tenkrát v šedesátom osmom (2)...</title>
		<link>http://zelee.info/index.php?text=124-tenkrat-v-sedesatom-osmom-2</link>
		<description>
	Američané se v srpnu 1968 zachovali
	pragmaticky: rozhodli se nedělat nic.

	K takovému názoru dospěl Bílý dům a
	americké ministerstvo zahraničí před čtyřiceti lety. Washington v té
	době dostával jasné signály, že Sovětský svaz chystá invazi do
	Československa. Vyplývá to z desítek stran odtajněných dokumentů
	amerického ministerstva zahraničí a Bílého domu z doby administrativy
	prezidenta Lyndona B. Johnsona.



	Události jara a počátku léta
	1968 v Československu americkou diplomacii podle všeho překvapily. Ne že
	by snad pražské velvyslanectví USA nezachytilo uvolňování poměrů v zemi
	těsně před invazí vojsk Varšavské smlouvy a z toho vyplývající
	rostoucí napětí v komunistickém politickém vedení. Ale Spojené státy a
	jejich diplomaty v té době ve vztahu s Prahou zaměstnávaly
	jiné věci.

	Především otázka zlatého pokladu, který
	shromáždili v Československu nacisté a který po válce Američané
	odvezli. Praha žádala jeho navrácení, Washington to podmiňoval
	odškodněním amerických občanů, jejichž majetek byl po převratu v roce
	1948 u nás znárodněn.

	Československo tvrdilo, že jde o dvě různé
	věci, které se nemohou spojovat, obě strany přicházely mnoho let s různou
	výší odškodného. V roce 1967 tak telegramy putující mezi pražskou
	americkou ambasádou a Washingtonem obsahují hlavně informace o tomto
	problému a některých ekonomických otázkách.

	Teprve ke konci roku 1967 dospělo pražské
	velvyslanectví USA k názoru, že už nelze stále hlasitější šeptandu
	ignorovat. V telegramu do Washingtonu z 2. prosince tehdejší velvyslanec
	Jacob Beam uvádí: „Zvěsti o politických změnách jsou tu sice obecně
	velmi časté a zatím se vždy ukázaly jako liché. Ale v poslední době
	jsou už natolik otevřené a soustavné, že jsem spolu s dalšími
	západními kolegy, zejména Brity a Italy, došel k názoru, že bychom jim
	měli věnovat pozornost.“ Některé z kolujících spekulací byly podle
	velvyslance Beama natolik „extrémní“, že počítaly s odstraněním
	Novotného z postu prezidenta a jeho nahrazením stárnoucím generálem
	Svobodou, v postu prvního tajemníka Komunistické strany pak Drahomírem
	Kolderem nebo Oldřichem Černíkem.

	Slovo „extrémní“ naznačuje, že Američané
	do poslední chvíle nečekali, že by personální změny mohly Novotného
	zcela odsunout do ústraní. Jméno Alexander Dubček pro ně bylo podle všeho
	zcela neznámé. V telegramech z Prahy do Washingtonu se objevuje poprvé
	teprve měsíc poté, co se Dubček stal prvním tajemníkem KSČ, nikdy
	předtím. Ministr zahraničí Dean Rusk pak souhlasil s názorem velvyslance
	Beama, že vůči novému vedení strany je nutné postupovat velmi obezřetně:
	„Pozice Dubčeka se nedá řádně vyhodnotit, protože není dostatek
	konkrétních informací o jeho minulosti ani o jeho záměrech do
	budoucna,“ napsal ministr Rusk v politických doporučeních do Prahy víc
	než měsíc po Dubčekově zvolení do čela KSČ.

	Nicméně v březnu a dubnu už ani Američané
	nepochybovali, že se v Československu děje něco nebývalého. KSČ
	vyhlásila akční program, v médiích se začínalo psát a mluvit stále
	svobodněji, vznikaly nezávislé občanské iniciativy. Velvyslanec Beam na
	jednu stranu demokratizaci ve společnosti vítal jako něco, co je
	v americkém zájmu, a navrhoval zvážit, co by Spojené státy mohly udělat,
	aby tento trend posílily. Na druhou stranu varoval před křehkostí nové
	mocenské koalice a pochyboval – dnes víme, že oprávněně –
	o možnosti obnovit československou demokracii v rámci komunistického
	zřízení.

	A pokud měl politický a společenský trend
	v Československu ohrozit komunistické zřízení, byla samozřejmou otázka,
	jak se k tomu postaví Moskva. Velvyslanec Beam na ni neměl odpověď a
	naznačil, že by se rád něco dozvěděl od amerického velvyslanectví
	v Moskvě.

	Washington začal také zvažovat, co by mohl
	nabídnout, pokud by Praha požádala o ekonomickou pomoc. Ministerstvo
	zahraničí však dospělo k názoru, že žádnou hospodářskou pomoc podle
	existující legislativy nesmí poskytnout. Bez ohledu na překotný vývoj
	v Československu šlo stále o komunistický stát, po Číně a Sovětském
	svazu největšího dodavatele zbraní do Vietnamu. V telegramu do Bonnu proto
	ministr Rusk instruoval tamní americkou ambasádu, aby případně podpořila
	jakoukoli pomoc ze strany Německé spolkové republiky nebo jiných
	západoevropských zemí.

	Až přijdou, bude pozdě Otázka
	sovětské reakce na vývoj v Praze se stávala stále palčivější. Debatu
	na toto téma odstartoval naplno náměstek ministra Ruska pro politické
	záležitosti Eugene V. Rostow. Už ve zvláštním memorandu z 10. května
	došel k závěru, že by bylo &quot;vážnou chybou nedat Sovětům diskrétní
	signál o znepokojení nad pohyby jednotek v okolí Československa…naše
	neschopnost zabránit komunistickému převzetí moci v Československu v roce
	1948 byla jednou z nejvážnějších chyb naší zahraniční politiky po
	druhé světové válce. Rozhodná diplomatická akce v době, kdy jsme měli
	jaderný monopol, mohla zabránit studené válce,“ argumentoval náměstek
	Rostow. Nesouhlasil s názorem, že Rusové možná budou nové liberální
	trendy ve východní Evropě tolerovat: &quot;Už mnohokrát prokázali, že
	dokážou taková zvířata zkrotit policejními metodami a že je neváhají
	použít.“ Ale Moskva zatím váhá, proto je nutné vyslat jí jasný signál
	co nejdřív: &quot;Až překročí hranice, bude příliš pozdě,“ konstatoval
	z dnešního hlediska takřka věštecky náměstek Rostow.

	Jenže diplomaté si zjevně uvědomovali, že na
	Moskvu žádný „diskrétní signál“ nebude platit, pokud nebude podpořen
	vojenskými kroky, tedy pokud Američané například nezačnou přemisťovat
	jednotky v Německu k československým hranicím.

	Z telegramů z Bonnu vyplývá, že něco
	takového bylo nepřijatelné pro západoněmeckou vládu kancléře Kurta
	Georga Kiesingera, která už v té době začala vůči SSSR a ostatním
	komunistickým zemím prosazovat usmiřovací politiku. Navíc americká
	Národní bezpečnostní rada došla po důkladné analýze, vyžádané
	náměstkem Rostowem, k názoru, že pro případný zásah v Československu
	z německého území by mohla být okamžitě k dispozici jedna americká
	brigáda, dvě francouzské a dvě německé divize. Celkem tedy určitě ne
	víc než 60 000–85 000 vojáků, a to v žádném případě nebyla síla,
	která by mohla smysluplně zasáhnout (21. srpna 1968 vstoupilo na
	československé území 750 000 vojáků Varšavské smlouvy a 6 300
	tanků).

	Nasazení více než jedné americké brigády by
	podle existujících dohod musela doprovázet mobilizace NATO, a ta by podle
	Národní bezpečnostní rady trvala šest měsíců.

	Z Prahy navíc nepřicházel žádný signál,
	že by si Dubčekovo vedení jakýkoliv (byť i symbolický) náznak pomoci ze
	strany USA přálo. Celkem pochopitelně, protože pro Moskvu by to byla
	okamžitá záminka k obvinění, že za uvolněním disciplíny
	v Československu stojí Washington, a možná i k dřívější vojenské
	intervenci. Američané proto s nelibostí nesli články v sovětském tisku,
	které změny v Československu přičítaly CIA, a ministr zahraničí Rusk
	kvůli tomu v červenci pozval sovětského velvyslance ve Washingtonu
	Anatolije Dobrynina, aby si stěžoval.

	Debaty o tom, co mohou nebo mají Spojené státy
	ohledně Československa podniknout, pokračovaly a postupně se dostaly i na
	půdu Bílého domu.

	Ale závěry byly nejednoznačné. V červenci na
	obědě zahraničněpolitických poradců s prezidentem Johnsonem například
	ministr Rusk pochyboval o odhodlání SSSR vojensky zasáhnout. Uvedl, že
	ujistil Kongres, že jsou Spojené státy „na české straně“. A jedním
	dechem dodal, že by se měla pozastavit legislativa, která by ČSSR
	případně udělila takzvanou doložku nejvyšších výhod, protože by to za
	současné situace způsobilo Praze problémy s Moskvou.

	Vyčkávat a nedráždit.
	Washington váhal a jeho postoj výstižně formuloval velvyslanec v Moskvě a
	diplomatický veterán Llevellyn E. Thompson (v Moskvě trávil jako
	velvyslanec s přestávkou už sedmý rok). Jeho názor v telegramu odeslaném
	22. července sice není shrnutím ani závěrem široké diskuse mezi
	diplomaty, úředníky a politiky ve Washingtonu, přesto ho na ministerstvu
	zahraničí považovali za natolik zajímavý, že jeho znění poslali
	i prezidentu Johnsonovi, což nebylo obvyklé.

	Thompson došel k závěru, že nejvýhodnější
	bude pro Spojené státy dál vyčkávat, nedráždit Sověty žádnými
	hrozbami ani otevřenou podporou Dubčeka: „Jsem přesvědčen, že naše
	současná pozice ohledně české záležitosti je správná, zvláště když
	chybí jakýkoli náznak z české strany, že by se měla změnit. Oni sami
	mohou nejlépe posoudit, jaké důsledky by měly činy nebo prohlášení
	z naší strany. Apel (ze strany USA) na Sověty by nevyhnutelně odhalil naše
	slabiny… a hrál do karet zastáncům tvrdého postoje, spíše než těm,
	kteří jsou proti intervenci.“

	Ať už to s ČSSR mělo dopadnout jakkoli, podle
	velvyslance Thompsona z toho mohly mít Spojené státy a ostatní západní
	demokracie jen užitek: „Rusové si nenechali žádný prostor k ústupu a za
	své hrubé jednání v této záležitosti zaplatili už teď vysokou cenu jak
	v komunistickém, tak ve svobodném světě. Pokud Češi jejich nápor
	odrazí, utrpí sovětská prestiž a ostatní země jejich tábora to povzbudí
	k větší nezávislosti. Jestli naopak použijí sílu, bude svobodný svět
	šokován, NATO posíleno, naděje na snížení vojenských výdajů dohodou se
	Spojenými státy ohrožena, atd.“

	V duchu takového pragmatického hodnocení
	situace pak Američané postupovali jak v následujících týdnech, tak i po
	invazi 21. srpna (pro Američany kvůli časovému posunu už 20. srpna).
	Veřejně ji odsoudili, a to i na půdě Spojených národů, kde navrhli
	rezoluci, kterou však Sovětský svaz podle očekávání vetoval.
	Nejvýraznější americkou reakcí bylo nakonec zrušení summitu USA – SSSR
	plánovaného na podzim 1968.

	Prezident Johnson měl původně schůzku na
	nejvyšší úrovni oznámit jen několik hodin po invazi. Projednávat se na
	ní měla především kontrola strategických zbraní a postup příprav
	Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Jenže Brežněv si podle všeho tak
	jako tak uvědomoval, že v Bílém domě bude po prezidentských volbách za
	několik měsíců sedět někdo jiný.

	To se také stalo, nastoupil nový prezident,
	Richard Nixon, který se otázkou Československa už necítil vázán a mohl
	proto zahájit politiku uvolňování vztahů se Sovětským svazem.

	Administrativa prezidenta Johnsona se tak před
	čtyřiceti lety zachovala navýsost pragmaticky a vůči Sovětskému svazu tak
	snad i získala pomyslné body v očích světového veřejného mínění. Po
	dlouhém váhání jí nic lepšího ani nezbývalo.

	

	Autor originálu: Vít Pohanka, zpravodaj ČRo ve Washingtonu.
</description>
		<pubdate>Fri, 20 Aug 2010 15:40:00 +0200</pubdate>
		<guid isPermalink="false">124</guid>
	</item>
<item>
		<title>Tenkrát v šedesátom osmom (3)...</title>
		<link>http://zelee.info/index.php?text=125-tenkrat-v-sedesatom-osmom-3</link>
		<description>
	Dnešní generaci tyto události mohou připadat
	absurdní, přibarvené, neskutečné. Bohužel, byla to realita, kterou
	jsem zažil na vlastní kůži (i když tenkrát velmi mladou).

	To co jste četli v minulých dílech tohoto
	miniseriálu článků byly jen popisy, viděné očima jiných, slova a jen
	slova. A ta v dnešní době přílišnou váhu nemají, to víme všichni.
	Obraz a filmový pás je ovšem něco jiného, takže si pusťte pár videí
	o tom, jak to tenkrát bylo. A ti, kteří příchod „vstupců“ zažili,
	vzpomeňte si a hlavně nezapoměňte…



	

	Hlášení Československého rozhlasu o okupaci
	ČSSR

	

	

	Československý filmový týdeník č. 35,
	1968

	

	

	S tenkrát zakázaným Karlem Krylem –
	sestřih záběrů

	

	

	Tehdejší realita (nabízí se srovnání
	s dnešní Gruzií)…

	

	

	„Vstupci“ …a ti druzí

	

	

	Ukázka vysílání Československého rozhlasu +
	dobové fotografie

	

	

	Nejen Praha…

	

	

	Nezapomeňme a važme si svobody!

	

	
</description>
		<pubdate>Fri, 20 Aug 2010 15:35:00 +0200</pubdate>
		<guid isPermalink="false">125</guid>
	</item>
<item>
		<title>Jak pomoci? Čísla povodňových kont, DMS. </title>
		<link>http://zelee.info/index.php?text=255-jak-pomoci-cisla-povodnovych-kont-dms</link>
		<description>
	Humanitární organizace Člověk v tísni,
	Charita ČR, Adra a Diakonie ČCE otevřely na pomoc lidem z oblastí
	postižených povodněmi sbírková konta, kam lidé mohou posílat peníze.
	Mohou také darovat čisticí a odklízecí pomůcky a pomáhat jako
	dobrovolníci. Přes místní koordinátory by se měli domluvit, co v daném
	místě chybí a kde jsou dobrovolníci potřeba. Pomoc organizuje také
	Hasičský záchranný sbor Libereckého kraje.



	Společnost Člověk v tísni podle koordinátora
	pomoci Igora Klimeše aktivovala povodňové týmy v Liberci, Ústí nad Labem
	a Plzni. Veřejnost může přispívat na povodňové konto Člověka v tísni
	72027202/0300 nebo zasláním dárcovské SMS ve tvaru
	DMS SOSPOVODNE na číslo 87777.

	Humanitární organizace ADRA otevřela na pomoc
	lidem v zaplavených oblastech číslo účtu 4028 4028/0300,
	variabilní symbol 391. Přispět lze také dárcovskou SMS
	Nadace ADRA ve tvaru DMS ADRA na číslo
	87777.

	V provozu je krizová povodňová linka na
	čísle 731 705 002 a na e-mailu povodneadra.cz. Dobrovolníci
	se mohou hlásit na e-mailu dobrovolniciadra.cz.

	Díky…
</description>
		<pubdate>Sun, 08 Aug 2010 20:00:02 +0200</pubdate>
		<guid isPermalink="false">255</guid>
	</item>
<item>
		<title>Vuvuzely a jak se jich zbavit.</title>
		<link>http://zelee.info/index.php?text=254-vuvuzely-a-jak-se-jich-zbavit</link>
		<description>
	Také vás přivádí do stavu šílenství
	otravný zvuk vuvuzel, na které neúnavně a otravně troubí fanoušci na
	fotbalovém MS? Je to sice místní folklór, proto FIFA zavrhla možnost jejich
	zákazu, ale co je moc, to je moc. Navíc, co se líbí černouškům v Africe,
	nemusí se zamlouvat nám, Evropanům (Američanům, Australanům – dosaďte
	podle své destinace).

	Pro vuvuzávisláky: Chcete-li,
	aby se tento web změnil na vuvuzelee.info, klikněte sem.

	Pro normální lidi, kteří se
	chtějí zbavit zvuku té ohavné, metr dlouhé plastikové věci je určen
	následující návod:



	Ekvalizér – jde to, ale utrpí komentář i atmosféra.

	Pokud je váš televizor vybaven dostatečně
	jemným ekvalizérem, můžete tyto frekvenci potlačit s jeho pomocí.
	Stejným způsobem lze využít AV receiveru nebo systému domácího kina –
	důležitá je přítomnost pásmového ekvalizéru. Základní frekvence
	vyluzované vuvuzelou se totiž pohybují kolem 233 Hz a
	jejich harmonických násobků, tedy 466, 932 a 1864 Hz.
	Selektivním potlačením (alespoň –20 dB) těchto frekvenčních pásem se
	tedy lze troubení zbavit.

	Je v tom ale malý háček. Zvuk vuvuzely se
	nachází ve stejné oblasti frekvenčního spektra a stejných tóninách jako
	lidský hlas. Pokud tedy pomocí ekvalizéru frekvence vuvuzely jednoduše
	odfiltrujete, ztratíte i část hlasu komentátorů a ruchy a výkřiky
	diváků. Pořád lepší, než poslouchat to otravné bzučení roje
	patřičně dožraných vos…

	Softwarové řešení – spojte TV s počítačem.

	Na prakticky stejném principu, jako
	ekvalizérové řešení, funguje i aktivní softwarový filtr. Simon Hogg, produktový
	manažer LabView a autor utilitky
	Vuvuzela Filter, říká, že jde o jediné podobné řešení, které si
	mohou lidé doma snadno nainstalovat. Pod pojmem snadno je ale nutné si
	představit následující: výstup z TV vedete do audio vstupu počítače,
	zvukový výstup z počítače pak do sluchátek nebo reproduktorů. Software
	vyžaduje LabView
	Run-Time Engine, takže pokud jej nemáte, celkově budete stahovat více
	než 100 MB (při dnešních rychlostech připojení žádný problém). Mohu
	potvrdit, že tohle opravdu dost dobře funguje, ale pořád to není to pravé
	kokosové. Komentátor a ostatní zvuky jsou prostě méně slyšet, ale žít
	se s tím dá.

	Další možností je instalace softwarového
	ekvalizéru, poslouží například volně stažitelný RealTime Equalizer
	4.0. Zapojení počítače se nemění, nastavení ekvalizéru je stejné
	jako u předchozí rady – potlačte frekvenční pásma kolem 233, 466,
	932 a 1864 Hz.

	Takže se zdá, že jediné dokonalé řešení je
	to přírodní. Člověk si časem zvykne na neuvěřitelné pitomosti a kdo
	vydrží sledovat MS až do konce, může se dopracovat k tomu, že bude tenhle
	hnusný zvukový doprovod dokonce postrádat. A budeme tady mít další
	závislost – vuvuzelománii… Zvuk vuvuzel je ke stažení na spoustě
	internetových stránek, takže si pustíte fotbálek, do toho z PC pěkně
	nahlas troubení vuvuzel a vaše přeměna v totálního magora bude
	dokonána…
</description>
		<pubdate>Mon, 21 Jun 2010 12:28:00 +0200</pubdate>
		<guid isPermalink="false">254</guid>
	</item>
<item>
		<title>Zdeněk Pohlreich.</title>
		<link>http://zelee.info/index.php?text=253-zdenek-pohlreich</link>
		<description>
	Musím se přiznat, že toho pána
	smím. Nevadí mi jeho (většinou hraná) arogance, ani slovník zpustlého
	námořníka, sám si ubrousek před hubu také nedávám. Beru ho jako ostrého
	profíka, který ví, co dělá a když fikne do flákoty, ví jak, kam
	a proč.

	Během své kariéry zažil v profesi snad
	všechno a splnil si i svůj sen – otevření vlastní restaurace. Dnes již
	má dvě: Café
	Imperial a prestižní Divinis
	Ristorante. V obou ochutnáte jednoduchou klasiku, dovedenou ovšem
	k dokonalosti. Jeho krédo „Šéfkuchař nemá prodávat sebe, ale pod své
	jídlo se musí umět podepsat“ tady platí beze zbytku. Jeho curriculum vitae
	ostatně mluví za vše:



	Osobní údaje

	Narozen 10. 4. 1957

	Vzdělání

	Gymnázium, Praha

	Hotelová škola, Praha

	Institute of Business Studies, Praha

	Praxe

	od května 2007 hotely Imperial a Metropol, šéfkuchař

	2004 – 2007 hotel Prague Marriott, šéfkuchař a odpovědný vedoucí
	pro restaurace Marriott Renaissance

	2002 – 2004 hotel Renaissance Praha, šéfkuchař

	1998 – 2002 hotel Radisson SAS Praha, šéfkuchař

	1996 – 1998 hotel Villa Voyta Praha, šéfkuchař

	1993 – 1996 hotel Renaissance Praha, sous-chef

	1991 – 1993 restaurace La Guillotine, Adelaide, Austrálie,
	šéfkuchař

	1990 – 1991 restaurace Het Schellinkje, Meppel, Nizozemí,
	šéfkuchař

	1975 – 1989 různé hotely a restaurace, Praha

	Ocenění

	2000 vítěz President's Award, Hong-Kong, Radisson SAS

	2001 vítěz President's Award, Cancún

	Profesionální školení

	Cukrářský kurz na Regency College of T.A.F.E., Austrálie

	LOTS training na Management School od Radisson SAS, Gothenburg, Švédsko

	2002 Foundation of Leadership, Antem Marriott hotel, Mallorca

	2003 kurz Creating Marriott Leadership Culture, Renaissance hotel Praha

	Mezinárodně certifikovaný školitel HACCP.

	Je toho dost, co tenhle někým zatracovaný, jinými obdivovaný kuchtík
	dokázal. Lidový patlal Babica mu nesahá ani po kotníky. A kdyby cokoli
	z výše uvedeného neplatilo, stále jsou zde jeho neskutečné hlášky,
	posuďte sami:

	Blbý jídlo na špinavejch talířích, to bude ňáká
	specialita.

	Všude sejra v tom jídle, všude, všude. Z čeho by vařili český
	kuchaři, kdyby tam nemohli dát sýr do toho jídla, to by mě
	zajímalo.

	Hospoda to není krasobruslení.

	Kuchař neotvírá flašky a neleje to po talířích,
	kuchař vaří.

	Bych mu roztrh prdel až k lopatkám.

	Když si to dáš dvakrát, tak si z toho můžeš
	spíchnout slipy.

	Tohle kdybych sněd celý, tak se mi budou zejtra u prdele
	rojit včely.

	Jsem utahanej, jak šňůra od hajzlu.

	Byl jsem v kuchyních, kde občas něco chybělo. Ale ještě jsem nebyl
	v kuchyních, kde chybělo úplně všechno…

	Tady někdo přejel slona… koloběžkou asi.

	Mně kdyby někdo v kuchyni něco takhle kritizoval, to by bylo facek,
	jak v Národním divadle potlesku…

	Venku je zima, že by tam nastydl i lední medvěd.

	Hrabeš se v tom, jak panic ve vagině.

	Hele, sanitka před hospodou. To vypadá, že ten krabí salát už
	někomu nabídli.

	Ty do toho kloveš jak vrána do hovna.

	Tady je vzduch jak v poklopci!

	… leda, že by se brambory zkřížily s filckama a začly se samy
	škrábat…

	Ten biftek je tak malej, že měl už dávno spát!

	Je vykulenej jak žába před bouřkou.

	Zdendo nejez to, zase ti bude blbě.

	Když nemáte citron dejte tam limetku, když nemáte limetku dejte tam
	cibuli a když nemáte cibuli dejte tam sóóóójovku.

	Jako, nikdo na světě ještě nevymyslel nic lepšího, než je kulatej
	talíř, všechno ostatní to je prostě totální talířová
	pornografie…

	Nejhorší bylo, když jsem já chodil do školy a plata smrděly jak
	psí kšíry.

	Kruciprdel, votevřete oči, vyndejte si tu hlavu z prdele a začněte
	myslet…

	V kuchyni neznám bratra… a v posteli ségru…

	Nedělej Babicu…

	Vývar musí být silný jak noha u prdele!

	Jsem tady jako doma, už si mě ani nevšímaj jako hosta.

	To je takzvaná sluneční kotleta, přes tu je vidět až na
	sluníčko.

	Počkej, ty to tam sypeš jak Babica.

	… a mnoho dalších 

	Moc pěkný rozhovor se Zdeňkem Pohlreichem a pár jeho receptů najdete zde.
</description>
		<pubdate>Wed, 16 Jun 2010 15:58:00 +0200</pubdate>
		<guid isPermalink="false">253</guid>
	</item>
<item>
		<title>Bude se škrtat, alelujá...</title>
		<link>http://zelee.info/index.php?text=252-bude-se-skrtat-aleluja</link>
		<description>
	Tak máme po volbách. Je celkem jedno, jaký je jejich výsledek, mě
	momentálně zajímá, jaká obrovská úspora vznikne po případném
	naplnění slibu, který se týká omezení přísunu papání do poslaneckých
	(potažmo i vládních) korýtek.



	Podrobně rozpitvaná korýtka: 

	A tady to máme zjednodušeně: 

	Zbavit se toho všeho znamená úsporu cca 1 mld.
	korun. My ale máme zaťatou sekyru ve výši 1,2 bilionu, takže to rozpočet
	zase tak moc nevytrhne. Co tedy zkusit nechat čuníkům korýtka plná a
	škrtat tam, kde to opravdu bude něco platné?

	Jejda, pardon, já zapomněl, že jaksi už není
	kde škrtat. Takže možná dojde přece jenom na Kalouskovy složenky,
	tentokrát ovšem skutečné. A nebrečte mi tady, 120 000 vám ochotně
	půjčí každá druhá banka…
</description>
		<pubdate>Sat, 12 Jun 2010 10:14:00 +0200</pubdate>
		<guid isPermalink="false">252</guid>
	</item>
<item>
		<title>Čuníci se střídají, koryto zůstává.</title>
		<link>http://zelee.info/index.php?text=251-cunici-se-stridaji-koryto-zustava</link>
		<description>
	Normálně myslící člověk počítá vždy
	s tím nejhorším. Když se jeho očekávání nedostaví, neví si rady.
	Vzpomínám si na slova bývalého ministra obrany USA Roberta McNamary po pádu
	železné opony (v pořadu CNN): „Gorbačov nás uplně konsternoval. Měli
	jsme celkem 36 plánů pro případ třetí světové války. Pro případ, že
	se Sovětský svaz vzdá bez boje, jsme neměli připraven ani jeden. Scházela
	nám představa, jak s takovým vítězstvím naložit. Bezradně jsme se
	dívali na mapu světa a nikdo z nás netušil, co s tímto novým mírem
	začít. Chyběly nám zkušenosti…“



	Jinými slovy – jsou chvíle, kdy si ani
	v Bílém domě nevědí rady, natož pak na Hradčanech! Nám všem byl
	společný boj proti komunismu. Každý z nás proti němu bojoval
	v dimenzích svých vlastních možností. Měli jsme vynikající autory a
	myslitele především v emigraci. Ti vydávali ročně desítky publikací,
	jejichž politická angažovanost byla naprosto brilantní. Dodávali
	statisícům čtenářů ideologickou munici k vítězství nad totalitou.

	Jakmile proběhla „sametová revoluce“ a
	odeznělo cinkání klíčů, stáli jsme před prázdnotou. Co dál? Žádné
	plány neexistovaly. Vznikla ideální situace pro demagogy, bezcharakterní
	kariéristy, podvodníky všeho druhu, a hlavně mazané politiky
	z nejrůznějších politických směrů. Tento společenský odpad tušil
	neslýchané šance a opravdu se jich v co nejkratší době dočkal.
	Důležité bylo stát se lvem salónů a hlavně veřejně co nejhlasitěji
	vyznávat demokracii. Bývalí komunisté nadávali na komunisty. Bývalí
	věrní přisluhovači režimu, často napojeni na bývalou StB volali po
	zákazu KSČM a notoričtí tuneláři, ruku v ruce s veksláky vykřikovali
	„Chyťte komunistické zloděje!“. Tunelování, hospodářské „omyly“
	a nedohledná řada politických chyb způsobily hluboký morální deficit.
	Z hlediska finančního to dopadlo, jako by každý Čech, včetně nemluvňat,
	ukradl ze státní kasy asi 250.000 Kč.

	Po vystřízlivění ze „sametové revoluce“
	nastala morální kocovina. Společenskou depresi a krizi morálních hodnot
	najdete všude, kam se podíváte. Jak se z toho vymotat? Lid pohlíží
	vzhůru k politikům a žádá, aby ukazovali cestu ven z bludiště. Ti
	ovšem do tohoto bludiště národ vmanévrovali a daný stav jim většinou
	vyhovuje. Nějaký spolehlivý koncept je v nedohlednu a patrně se o něj
	nikdo z odpovědných míst ani nijak nepokouší. Existenční obavy občanů
	se prohlubují. Kreativních pracovních míst je čím dál méně. Za
	komunistů se zdravilo Čest práci!, nyní se zdraví Máš práci?

	Aktuální společenský směr spíš připomíná
	poučku „Prasata se střídají, koryto zůstává“. Chceš-li si žít jako
	prase v žitě, musíš se nejdříve stát sviní! Po květnových volbách do
	Parlamentu nastupuje sice spolehlivá většina pravice, ale skutečné vůdce
	národa tam najít nelze. Kromě několika nových čuňátek stále stejné,
	všeho (ne)schopné tváře…

	V demokratuře na první pohled nic nepoznáte.
	Protiklady mohou být latentní a začnete je pociťovat, až když neseženete
	práci, ztratíte pracovní místo a nebo vás semelou mlýnské kameny
	justičního aparátu, popř. zkorumpovaný úředník. Obyčejný konzument
	platící daně a žijící ze dne na den absolutně nic nepozná. Sem tam
	registruje nějaký skandál, ale dívá se na něj spíš z hlediska
	zvědavosti a zábavy. Analyticky neuvažuje, žádné fronty ani na cibuli, ani
	na česnek nejsou, a protože není obtěžován totalitní ideologií
	komunismu, domnívá se, že žije v „demokracii“ a vše je více či méně
	v pořádku. To je ideální výchozí postavení pro politické cyniky
	toužící po moci a mamonu. Hlavně mít přehled o tom, kde se dá co
	poloilegálně zpronevěřit. Nezřídka si k tomu dopomáhají i zákonem, za
	vydatné podpory justice. Zneužívání zákonů je pro ně takřka denním
	chlebem. Prosťáček chodící každé ráno do rachoty, aby uživil rodinu,
	o tom nemá nejmenší tušení.

	Pro politického cynika demokratury je žádoucí
	tento stav společenského ochromení co nejdéle prodlužovat. Hlavně oblbovat
	a krmit dav systémem cukru a biče. Ovce nic nepoznají. Hlavně nedat
	vzplanout geniálním myšlenkám, ať již jakéhokoli druhu a společenský
	pokrok zdržovat všemi dosažitelnými prostředky.

	Americký sociolog C. Wright Mills píše ve svém
	díle The Power Elite o dané problematice velice obšírně: „Politik jenž
	se dostal k moci, nemíní vždy sloužit svým voličům a národu, nýbrž
	nasadí veškerý svůj talent, vzdělání a chytrost na to, aby se stal
	nevyhoditelným…“

	A tak tomu u nás v Česku vždy bylo, je a
	bude. I když se mi volební výsledky více méně zamlouvají a slibují
	mnohé změny tu k lepšímu, tu k horšímu, obávám se, že výše uvedené
	principy se nezmění… A já to jako správná oblbnutá ovce ani
	nezaregistruji.
</description>
		<pubdate>Tue, 01 Jun 2010 14:13:00 +0200</pubdate>
		<guid isPermalink="false">251</guid>
	</item>
<item>
		<title>Jsou gadžové lidsky míň než minoritní Romové...?</title>
		<link>http://zelee.info/index.php?text=250-jsou-gadzove-lidsky-min-nez-minoritni-romove</link>
		<description>
	Nedostal jsem od Oldy ke svátku Bitvu u Lipan,
	ale od kamaráda Miloše z Teplic v Čechách popis zrůdného činu. Žádný
	zapálený romských vybydlený byt. Před týdnem šel v Ústí na Labem
	13letý gadžovský chlapec na vlak do Krupky. Vlak ale nestihl a tak si to
	namířil na autobusovému nádraží.



	A to byla fatální chyba. Kam čert nemůže,
	tam pošle nezbedného Roma. V tomto případě hned dva – ve věku 15 a
	18 let. A hned za chlapcem a prý naval prachy. Když byli odmítnuti,
	jelikož oběť měla u sebe jen potřebný obnos na cestu, vrhli se na něj.
	Tloukli ho, povalili na zem a žiletkami mu rozpárali oblečení, sebrali boty
	a po mnoha kopancích do trupu a hlavy utekli.

	Polonahý a chůze neschopný kluk se doplazil do
	haly vlakové nádraží, kde mu personál přivolal záchranku. Do nemocnice
	byl odvezen v šoku, s povrchovými řeznými ranami, natrženou slezinou,
	zlomenými žebry a otřesem mozku.

	Samozřejmě, že to nelze srovnávat s bojem
	o život malé Natalky z Vítkova, která málem uhořela po vhození
	„molotovova koktejlu“ čtyřmi neonacisty, ale přece jen by se i o tomto
	„krupkovském“ excesu mělo vědět.

	I proto, že v ostravském romském ghettu
	zvaném Bedřiška si málem Kocáb opět přišel na své, když burcoval
	s indickým profesionálním altruistou Kumarem Vishwanathanem, že opět
	rasisté zapalovali. Než se ukázalo, že šlo pouze o vyřizování
	sousedských cikánských dluhů…

	Samaritán Kumar si prozíravě vybral Česko a
	Romy před miliardovou Indií, kde by musel riskovat svůj život
	v každodenní špíně, kastové nenávisti a terorismu. To vše je proti
	českému porušování lidských práv asi jako když si někdo místo
	useknutí hlavy nechá ustřihnout nehty. Stačí si založil nadaci na podporu
	Romů a máš vystaráno…

	Navíc před několika dny na Opavsku vzburcoval
	policii, že někdo zapálil další romský dům. Rádio Jerevan hlásilo,
	ovšem nebyl to dům, ale popelnice a ne u romského obydlí, ale asi sto
	metrů od něho…

	Zatímco příběh o Natálce se zásluhou
	televizních štábů dostává do každé české domácnosti, nic nikde není
	o napadeném chlapci z Ústí nad Labem. Proč? Jelikož patří ke gadžům,
	rodiče nebydlí na černo v cizím domě, pracují a svého syna posílají do
	školy. Prostě nic, co by nebylo „in“. Dnešní módou je přece
	kocábovská snaha za každou cenu zdůrazňovat etnické napětí.

	V JAR se tomu říká „bílý rasismus“. To
	přece gadžové selhávají ve snaze integrace s cikány, ne Romové. Myslíte
	si něco jiného? Tak jste rasista a basta. Soudy na vás, vy bílé svině… a
	kdo si myslí opak, tak je rasista. Bílý…

	Odpoví mi konečně někdo na otázky,
	milionkrát již vyřčené: Kdo u nás koho diskriminuje? Jak je možné, že
	stovky českých Romů mají skvělé rodiny, pracují a děti posílají do
	škol? Vím, také gadžové kradou, a když si vezmu politiky, tak jejich
	miliardy za „pět prstů“ nelze srovnávat s „čorkařením“, ale
	alespoň nekřičí nic o své diskriminaci a rasismu. Navíc nejsou
	v osmnácti invalidní důchodci a do Kanady a USA je pustí
	i bez víz…

	Budu netrpělivě čekat na odpovědi…

	Za laskavý souhlas k převzetí článku děkuji panu Břetislavu Olšerovi.

	Pozn. Malá zprávička přece jen existuje. TV Nova se kupodivu
	pochlapila a ve svém zpravodajství odvysílala tento
	šot.
</description>
		<pubdate>Wed, 19 May 2010 14:20:33 +0200</pubdate>
		<guid isPermalink="false">250</guid>
	</item>
<item>
		<title>Mladým lidem nevoní ČSSD a já se jim nedivím.</title>
		<link>http://zelee.info/index.php?text=249-mladym-lidem-nevoni-cssd-a-ja-se-jim-nedivim</link>
		<description>
	Od svého nástupu do čela strany zvolil Jiří
	Paroubek silovou a velice účinnou strategii, která by se dala shrnout do
	věty: ČSSD jsem já! (Známe podobné případy z poměrně nedávných
	dějin, že). Díky ní dokázal v předchozích parlamentních volbách
	nemožné, když na poslední chvíli stáhl obrovský náskok ODS. Je třeba
	přiznat, že volební výsledek 100:100 byl především jeho zásluhou.
	Zasloužil se o něj mj. neuvěřitelným pracovním nasazením a také
	neustálým vyvoláváním pozornosti. Mimochodem, vzpomene si ještě dnes
	někdo, jak létal coby předseda vlády po republice vrtulníkem, aby byl
	stále všude vidět?



	Jenže právě ono ztotožnění ČSSD s osobou
	Jiřího Paroubka zároveň vytvořilo i největší problém českých
	socialistů. Paroubek totiž není jen urputný bojovník, o němž lze
	vyprávět bájné zkazky. Paroubek je totiž postava i z jiných příběhů.
	Pro některé je Paroubek ten, kdo nechal surově zmlátit účastníky
	taneční party CzechTeku. Pro některé je Paroubek ten, na jehož křtinách
	nové knihy zabíjí člověk spojovaný s podivnými kauzami. Pro některé je
	Paroubek ten, kdo naplno rozvinul politicky styl arogance a zpupnosti,
	koncentrovaný ve zlidovělém: „Kdo z vás to má, pánové?” Všechny
	tyto příběhy a řada dalších vytvářejí obraz člověka, se kterým
	prostě nemáte vůbec nic společného. Zvlášť pokud je vám a vašim
	kamarádům mezi dvaceti a třiceti, na technu nevidíte nic špatného,
	o Matějské si myslíte svoje a poslední, co chcete slyšet je, jak se
	někdo, kdo se chce zastávat sociálně slabých, chlubí penězi a jaký
	vede život.

	Možná, že byste tohle všechno byli ochotni
	překousnout, pokud by vás ten člověk oslovil nějakou ideou, nějakým
	projektem, něčím, co by ve vás vyvolávalo potřebu být u toho. Jenže
	právě v tomhle bodě dnešní ČSSD a její šéf totálně selhávají.
	Volební slogany socialistů apelují na to nejnižší, co v lidech je: na
	závist, lásku k penězům, škodolibou touhu po tom, aby se nikdo neměl
	lépe. Pozitivní myšlenku v nich nenajdete. Divíte se ještě, že dnešní
	mládež nemá levici ráda? A proč by taky měla?

	Pokud chce ČSSD přilákat mladé voliče, bude
	se muset obejít bez Paroubka i jeho různě kolorovaných verzí Zaorálka či
	Škromacha. A to i přesto, že právě bojovnost současného předsedy
	socialistů, jeho urputnost a jeho nasazení umožnily této straně přežít
	klinickou smrt, způsobenou jedním nešťastným mašinfírou. Jestli bude
	chtít ČSSD získat přízeň mladých voličů, bude muset napříště
	bojovat o ideje, ne pouze o hlasy. Dnešní mládež totiž nemá odpor
	k levici jako takové, ale k její české karikatuře ztělesněné Jiřím
	Paroubkem a jeho nafoukaným sexymozkem.

	Já k mladé generaci už bohužel nepatřím a
	tak mám, částečně i díky svému věku, v těchto věcech jasno a
	jednoducho. Odmítám levici jako takovou, ČSSD počínaje a zločineckou KSČM
	konče. Levice a její manýry nikdy lidem této země nic dobrého nepřinesla,
	stejně jako všechno, co k nám přišlo z Východu. Ale to už je trochu
	jiný šálek čaje…
</description>
		<pubdate>Sun, 16 May 2010 16:32:58 +0200</pubdate>
		<guid isPermalink="false">249</guid>
	</item>


</channel>
</rss>
