http://zelee.info/ Zelího web + blog cs http://zelee.info/index.php?text=122-tenkrat-v-sedesatom-osmom-1 Málo, či spíše úplně neznámá událost ze srpna 1968. Rozkaz výsadkářům v srpnu 1968: Osvoboďte Dubčeka! Českoslovenští výsadkáři připravovali po okupaci země Varšavskou smlouvou 21. srpna 1968 dosud nepříliš známou diverzní akci. Chtěli osvobodit prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka, jehož i s některými dalšími československými politiky unesli Sověti. Ke všemu odhodlaní muži byli vyzbrojeni plastickými trhavinami, protitankovými střelami, samopaly a padáky. „Shora přišla zpráva: Sověti unesli Dubčeka. A doprovázel ji rozkaz: Dubčeka i s ostatními osvobodit a přivézt zpět. K akci jsme vybírali jen ty nejlepší, i když jsme byli i podle dnešních kritérií špičkově vycvičeným útvarem k diverzním akcím v týlu protivníka,“ vzpomíná Jiří Dufek, tehdejší náčelník štábu výsadkového pluku zvláštního určení v Holešově. Výsadkáři se snažili získat informace, kde Dubček je. Zprávy byly neurčité. Podle některých měl být Dubček na utajeném místě v Československu, jiné hovořily o Polsku. Holešovská kasárna obklíčily sovětské tanky, ale výsadkáři se v noci – Rusům pod nosem – přemístili do Hostýnských vrchů, kde v úkrytech čekali na rozkaz k Dubčekově vysvobození. „Že nám šlo o život? O tom nikdo nepřemýšlel. Převládal těžko popsatelný vztek, že nás "spojenci“ přepadli a my v tom zůstali sami," říká Jaroslav Janků, jenž se na přípravě výsadkářského komanda podílel. Posledním impulzem „jít do toho“ byl dodnes nepříliš známý masakr v Prostějově. Tehdejší velitel výsadkové roty Petr Čejka vzpomíná: „Kolona Sovětů v centru města zabloudila, když jeden z nich nechtěně vystřelil do vzduchu. Možná z nervozity. Hned nato se ale rozpoutalo peklo. Ti Kazaši začali střílet do všech stran. A pálili po všem, co se hnulo, i poté, když se kolona rozjela. Vybavuje se mi třeba obrázek explodujících televizorů vystavených ve výkladní skříni prodejny.“ A výsledek? Čtyři mrtví civilisté a osm těžce zraněných. „Museli jsme už něco udělat. Chtěli jsme obnovit zákonnost v zemi,“ řekl později zástupce šéfa vojenské rozvědky Jaroslav Vinkler. Právě on nařídil vyslat výsadkáře k Dubčekovu osvobození. Pokud by Sověti zjistili, že jim v zádech číhají ke všemu odhodlaní výsadkáři, podnikli by vše k jejich likvidaci. „Dnes to vyzní naivně, ale už nikdy potom jsem u vojáků neviděl takovou míru odhodlání a vlastenectví bránit napadenou republiku… i kdyby je to mělo stát život,“ říká Jaroslav Janků, jenž komando k vysvobození Dubčeka připravoval. Vypískali i Jakeše. O neohrožených postojích holešovských výsadkářů svědčí i následující detail. Když k nim dorazil pozdější generální tajemník KSČ Milouš Jakeš, aby vysvětlil omyly, které vedly k „bratrské pomoci spojeneckých armád“, vojáci ho vypískali a ještě si na Jakeše v Praze stěžovali, aby byl předvolán "ke stranické zodpovědnosti“. Ale i tím si podepsali svůj pozdější ortel. A jak to dopadlo s akcí osvobozovacího komanda? Po třídenním vyčkávání v lese se vrátilo v tichosti do kasáren. Vyšlo najevo, že Dubček i s ostatními československými politiky je už v Moskvě. „Kdyby byli v Praze či někde na Karlštejně, tak bychom do toho šli. Chtěli jsme dokázat, že nerezignujeme… útok na Moskvu ale postrádal smysl,“ vysvětluje Janků. Doposud nebylo známo, že holešovští výsadkáři spolu s dalšími útvary rozvědky ze Zbiroha a Litoměřic zajišťovali svými vysílačkami svobodné rozhlasové vysílání. To oficiální totiž Sověti hned v počátcích okupace zpacifikovali. Okupanti zuřili. Podle badatele Milana Macáka z Vojenského zpravodajství byla později zkoumána trestní odpovědnost všech zpravodajců, kteří vysílání rozhlasu umožnili. Všem hrozilo obvinění z velezrady. 7. výsadkový pluk zvláštního určení byl nakonec s cejchem „kontrarevoluční“ rozprášen. Ale v aktérech holešovského dramatu zůstává dodnes hořkost, že jejich útvar nebyl rehabilitován. „Označili nás za zrádce a nepatrné torzo pluku poslali jako hlupáky a vrahy do Prostějova k převýchově,“ konstatuje s hořkostí Jaroslav Stross, který měl Dubčeka ze sovětského zajetí vysvobodit. Malou náplastí budiž někdejším výsadkářům uznání velitele 601. skupiny speciálních sil z Prostějova Milana Kovandy, jehož jednotka pokračuje v tradicích Holešova: „Skláním se před nimi. Při okupaci Československa se drželi přísahy – bránit zemi. I když na to většina z nich později i vyhazovem z armády doplatila.“ Zdroj: MF Dnes Fri, 20 Aug 2010 15:45:00 +0200 122 http://zelee.info/index.php?text=124-tenkrat-v-sedesatom-osmom-2 Američané se v srpnu 1968 zachovali pragmaticky: rozhodli se nedělat nic. K takovému názoru dospěl Bílý dům a americké ministerstvo zahraničí před čtyřiceti lety. Washington v té době dostával jasné signály, že Sovětský svaz chystá invazi do Československa. Vyplývá to z desítek stran odtajněných dokumentů amerického ministerstva zahraničí a Bílého domu z doby administrativy prezidenta Lyndona B. Johnsona. Události jara a počátku léta 1968 v Československu americkou diplomacii podle všeho překvapily. Ne že by snad pražské velvyslanectví USA nezachytilo uvolňování poměrů v zemi těsně před invazí vojsk Varšavské smlouvy a z toho vyplývající rostoucí napětí v komunistickém politickém vedení. Ale Spojené státy a jejich diplomaty v té době ve vztahu s Prahou zaměstnávaly jiné věci. Především otázka zlatého pokladu, který shromáždili v Československu nacisté a který po válce Američané odvezli. Praha žádala jeho navrácení, Washington to podmiňoval odškodněním amerických občanů, jejichž majetek byl po převratu v roce 1948 u nás znárodněn. Československo tvrdilo, že jde o dvě různé věci, které se nemohou spojovat, obě strany přicházely mnoho let s různou výší odškodného. V roce 1967 tak telegramy putující mezi pražskou americkou ambasádou a Washingtonem obsahují hlavně informace o tomto problému a některých ekonomických otázkách. Teprve ke konci roku 1967 dospělo pražské velvyslanectví USA k názoru, že už nelze stále hlasitější šeptandu ignorovat. V telegramu do Washingtonu z 2. prosince tehdejší velvyslanec Jacob Beam uvádí: „Zvěsti o politických změnách jsou tu sice obecně velmi časté a zatím se vždy ukázaly jako liché. Ale v poslední době jsou už natolik otevřené a soustavné, že jsem spolu s dalšími západními kolegy, zejména Brity a Italy, došel k názoru, že bychom jim měli věnovat pozornost.“ Některé z kolujících spekulací byly podle velvyslance Beama natolik „extrémní“, že počítaly s odstraněním Novotného z postu prezidenta a jeho nahrazením stárnoucím generálem Svobodou, v postu prvního tajemníka Komunistické strany pak Drahomírem Kolderem nebo Oldřichem Černíkem. Slovo „extrémní“ naznačuje, že Američané do poslední chvíle nečekali, že by personální změny mohly Novotného zcela odsunout do ústraní. Jméno Alexander Dubček pro ně bylo podle všeho zcela neznámé. V telegramech z Prahy do Washingtonu se objevuje poprvé teprve měsíc poté, co se Dubček stal prvním tajemníkem KSČ, nikdy předtím. Ministr zahraničí Dean Rusk pak souhlasil s názorem velvyslance Beama, že vůči novému vedení strany je nutné postupovat velmi obezřetně: „Pozice Dubčeka se nedá řádně vyhodnotit, protože není dostatek konkrétních informací o jeho minulosti ani o jeho záměrech do budoucna,“ napsal ministr Rusk v politických doporučeních do Prahy víc než měsíc po Dubčekově zvolení do čela KSČ. Nicméně v březnu a dubnu už ani Američané nepochybovali, že se v Československu děje něco nebývalého. KSČ vyhlásila akční program, v médiích se začínalo psát a mluvit stále svobodněji, vznikaly nezávislé občanské iniciativy. Velvyslanec Beam na jednu stranu demokratizaci ve společnosti vítal jako něco, co je v americkém zájmu, a navrhoval zvážit, co by Spojené státy mohly udělat, aby tento trend posílily. Na druhou stranu varoval před křehkostí nové mocenské koalice a pochyboval – dnes víme, že oprávněně – o možnosti obnovit československou demokracii v rámci komunistického zřízení. A pokud měl politický a společenský trend v Československu ohrozit komunistické zřízení, byla samozřejmou otázka, jak se k tomu postaví Moskva. Velvyslanec Beam na ni neměl odpověď a naznačil, že by se rád něco dozvěděl od amerického velvyslanectví v Moskvě. Washington začal také zvažovat, co by mohl nabídnout, pokud by Praha požádala o ekonomickou pomoc. Ministerstvo zahraničí však dospělo k názoru, že žádnou hospodářskou pomoc podle existující legislativy nesmí poskytnout. Bez ohledu na překotný vývoj v Československu šlo stále o komunistický stát, po Číně a Sovětském svazu největšího dodavatele zbraní do Vietnamu. V telegramu do Bonnu proto ministr Rusk instruoval tamní americkou ambasádu, aby případně podpořila jakoukoli pomoc ze strany Německé spolkové republiky nebo jiných západoevropských zemí. Až přijdou, bude pozdě Otázka sovětské reakce na vývoj v Praze se stávala stále palčivější. Debatu na toto téma odstartoval naplno náměstek ministra Ruska pro politické záležitosti Eugene V. Rostow. Už ve zvláštním memorandu z 10. května došel k závěru, že by bylo "vážnou chybou nedat Sovětům diskrétní signál o znepokojení nad pohyby jednotek v okolí Československa…naše neschopnost zabránit komunistickému převzetí moci v Československu v roce 1948 byla jednou z nejvážnějších chyb naší zahraniční politiky po druhé světové válce. Rozhodná diplomatická akce v době, kdy jsme měli jaderný monopol, mohla zabránit studené válce,“ argumentoval náměstek Rostow. Nesouhlasil s názorem, že Rusové možná budou nové liberální trendy ve východní Evropě tolerovat: "Už mnohokrát prokázali, že dokážou taková zvířata zkrotit policejními metodami a že je neváhají použít.“ Ale Moskva zatím váhá, proto je nutné vyslat jí jasný signál co nejdřív: "Až překročí hranice, bude příliš pozdě,“ konstatoval z dnešního hlediska takřka věštecky náměstek Rostow. Jenže diplomaté si zjevně uvědomovali, že na Moskvu žádný „diskrétní signál“ nebude platit, pokud nebude podpořen vojenskými kroky, tedy pokud Američané například nezačnou přemisťovat jednotky v Německu k československým hranicím. Z telegramů z Bonnu vyplývá, že něco takového bylo nepřijatelné pro západoněmeckou vládu kancléře Kurta Georga Kiesingera, která už v té době začala vůči SSSR a ostatním komunistickým zemím prosazovat usmiřovací politiku. Navíc americká Národní bezpečnostní rada došla po důkladné analýze, vyžádané náměstkem Rostowem, k názoru, že pro případný zásah v Československu z německého území by mohla být okamžitě k dispozici jedna americká brigáda, dvě francouzské a dvě německé divize. Celkem tedy určitě ne víc než 60 000–85 000 vojáků, a to v žádném případě nebyla síla, která by mohla smysluplně zasáhnout (21. srpna 1968 vstoupilo na československé území 750 000 vojáků Varšavské smlouvy a 6 300 tanků). Nasazení více než jedné americké brigády by podle existujících dohod musela doprovázet mobilizace NATO, a ta by podle Národní bezpečnostní rady trvala šest měsíců. Z Prahy navíc nepřicházel žádný signál, že by si Dubčekovo vedení jakýkoliv (byť i symbolický) náznak pomoci ze strany USA přálo. Celkem pochopitelně, protože pro Moskvu by to byla okamžitá záminka k obvinění, že za uvolněním disciplíny v Československu stojí Washington, a možná i k dřívější vojenské intervenci. Američané proto s nelibostí nesli články v sovětském tisku, které změny v Československu přičítaly CIA, a ministr zahraničí Rusk kvůli tomu v červenci pozval sovětského velvyslance ve Washingtonu Anatolije Dobrynina, aby si stěžoval. Debaty o tom, co mohou nebo mají Spojené státy ohledně Československa podniknout, pokračovaly a postupně se dostaly i na půdu Bílého domu. Ale závěry byly nejednoznačné. V červenci na obědě zahraničněpolitických poradců s prezidentem Johnsonem například ministr Rusk pochyboval o odhodlání SSSR vojensky zasáhnout. Uvedl, že ujistil Kongres, že jsou Spojené státy „na české straně“. A jedním dechem dodal, že by se měla pozastavit legislativa, která by ČSSR případně udělila takzvanou doložku nejvyšších výhod, protože by to za současné situace způsobilo Praze problémy s Moskvou. Vyčkávat a nedráždit. Washington váhal a jeho postoj výstižně formuloval velvyslanec v Moskvě a diplomatický veterán Llevellyn E. Thompson (v Moskvě trávil jako velvyslanec s přestávkou už sedmý rok). Jeho názor v telegramu odeslaném 22. července sice není shrnutím ani závěrem široké diskuse mezi diplomaty, úředníky a politiky ve Washingtonu, přesto ho na ministerstvu zahraničí považovali za natolik zajímavý, že jeho znění poslali i prezidentu Johnsonovi, což nebylo obvyklé. Thompson došel k závěru, že nejvýhodnější bude pro Spojené státy dál vyčkávat, nedráždit Sověty žádnými hrozbami ani otevřenou podporou Dubčeka: „Jsem přesvědčen, že naše současná pozice ohledně české záležitosti je správná, zvláště když chybí jakýkoli náznak z české strany, že by se měla změnit. Oni sami mohou nejlépe posoudit, jaké důsledky by měly činy nebo prohlášení z naší strany. Apel (ze strany USA) na Sověty by nevyhnutelně odhalil naše slabiny… a hrál do karet zastáncům tvrdého postoje, spíše než těm, kteří jsou proti intervenci.“ Ať už to s ČSSR mělo dopadnout jakkoli, podle velvyslance Thompsona z toho mohly mít Spojené státy a ostatní západní demokracie jen užitek: „Rusové si nenechali žádný prostor k ústupu a za své hrubé jednání v této záležitosti zaplatili už teď vysokou cenu jak v komunistickém, tak ve svobodném světě. Pokud Češi jejich nápor odrazí, utrpí sovětská prestiž a ostatní země jejich tábora to povzbudí k větší nezávislosti. Jestli naopak použijí sílu, bude svobodný svět šokován, NATO posíleno, naděje na snížení vojenských výdajů dohodou se Spojenými státy ohrožena, atd.“ V duchu takového pragmatického hodnocení situace pak Američané postupovali jak v následujících týdnech, tak i po invazi 21. srpna (pro Američany kvůli časovému posunu už 20. srpna). Veřejně ji odsoudili, a to i na půdě Spojených národů, kde navrhli rezoluci, kterou však Sovětský svaz podle očekávání vetoval. Nejvýraznější americkou reakcí bylo nakonec zrušení summitu USA – SSSR plánovaného na podzim 1968. Prezident Johnson měl původně schůzku na nejvyšší úrovni oznámit jen několik hodin po invazi. Projednávat se na ní měla především kontrola strategických zbraní a postup příprav Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Jenže Brežněv si podle všeho tak jako tak uvědomoval, že v Bílém domě bude po prezidentských volbách za několik měsíců sedět někdo jiný. To se také stalo, nastoupil nový prezident, Richard Nixon, který se otázkou Československa už necítil vázán a mohl proto zahájit politiku uvolňování vztahů se Sovětským svazem. Administrativa prezidenta Johnsona se tak před čtyřiceti lety zachovala navýsost pragmaticky a vůči Sovětskému svazu tak snad i získala pomyslné body v očích světového veřejného mínění. Po dlouhém váhání jí nic lepšího ani nezbývalo. Autor originálu: Vít Pohanka, zpravodaj ČRo ve Washingtonu. Fri, 20 Aug 2010 15:40:00 +0200 124 http://zelee.info/index.php?text=125-tenkrat-v-sedesatom-osmom-3 Dnešní generaci tyto události mohou připadat absurdní, přibarvené, neskutečné. Bohužel, byla to realita, kterou jsem zažil na vlastní kůži (i když tenkrát velmi mladou). To co jste četli v minulých dílech tohoto miniseriálu článků byly jen popisy, viděné očima jiných, slova a jen slova. A ta v dnešní době přílišnou váhu nemají, to víme všichni. Obraz a filmový pás je ovšem něco jiného, takže si pusťte pár videí o tom, jak to tenkrát bylo. A ti, kteří příchod „vstupců“ zažili, vzpomeňte si a hlavně nezapoměňte… Hlášení Československého rozhlasu o okupaci ČSSR Československý filmový týdeník č. 35, 1968 S tenkrát zakázaným Karlem Krylem – sestřih záběrů Tehdejší realita (nabízí se srovnání s dnešní Gruzií)… „Vstupci“ …a ti druzí Ukázka vysílání Československého rozhlasu + dobové fotografie Nejen Praha… Nezapomeňme a važme si svobody! Fri, 20 Aug 2010 15:35:00 +0200 125 http://zelee.info/index.php?text=255-jak-pomoci-cisla-povodnovych-kont-dms Humanitární organizace Člověk v tísni, Charita ČR, Adra a Diakonie ČCE otevřely na pomoc lidem z oblastí postižených povodněmi sbírková konta, kam lidé mohou posílat peníze. Mohou také darovat čisticí a odklízecí pomůcky a pomáhat jako dobrovolníci. Přes místní koordinátory by se měli domluvit, co v daném místě chybí a kde jsou dobrovolníci potřeba. Pomoc organizuje také Hasičský záchranný sbor Libereckého kraje. Společnost Člověk v tísni podle koordinátora pomoci Igora Klimeše aktivovala povodňové týmy v Liberci, Ústí nad Labem a Plzni. Veřejnost může přispívat na povodňové konto Člověka v tísni 72027202/0300 nebo zasláním dárcovské SMS ve tvaru DMS SOSPOVODNE na číslo 87777. Humanitární organizace ADRA otevřela na pomoc lidem v zaplavených oblastech číslo účtu 4028 4028/0300, variabilní symbol 391. Přispět lze také dárcovskou SMS Nadace ADRA ve tvaru DMS ADRA na číslo 87777. V provozu je krizová povodňová linka na čísle 731 705 002 a na e-mailu povodneadra.cz. Dobrovolníci se mohou hlásit na e-mailu dobrovolniciadra.cz. Díky… Sun, 08 Aug 2010 20:00:02 +0200 255 http://zelee.info/index.php?text=254-vuvuzely-a-jak-se-jich-zbavit Také vás přivádí do stavu šílenství otravný zvuk vuvuzel, na které neúnavně a otravně troubí fanoušci na fotbalovém MS? Je to sice místní folklór, proto FIFA zavrhla možnost jejich zákazu, ale co je moc, to je moc. Navíc, co se líbí černouškům v Africe, nemusí se zamlouvat nám, Evropanům (Američanům, Australanům – dosaďte podle své destinace). Pro vuvuzávisláky: Chcete-li, aby se tento web změnil na vuvuzelee.info, klikněte sem. Pro normální lidi, kteří se chtějí zbavit zvuku té ohavné, metr dlouhé plastikové věci je určen následující návod: Ekvalizér – jde to, ale utrpí komentář i atmosféra. Pokud je váš televizor vybaven dostatečně jemným ekvalizérem, můžete tyto frekvenci potlačit s jeho pomocí. Stejným způsobem lze využít AV receiveru nebo systému domácího kina – důležitá je přítomnost pásmového ekvalizéru. Základní frekvence vyluzované vuvuzelou se totiž pohybují kolem 233 Hz a jejich harmonických násobků, tedy 466, 932 a 1864 Hz. Selektivním potlačením (alespoň –20 dB) těchto frekvenčních pásem se tedy lze troubení zbavit. Je v tom ale malý háček. Zvuk vuvuzely se nachází ve stejné oblasti frekvenčního spektra a stejných tóninách jako lidský hlas. Pokud tedy pomocí ekvalizéru frekvence vuvuzely jednoduše odfiltrujete, ztratíte i část hlasu komentátorů a ruchy a výkřiky diváků. Pořád lepší, než poslouchat to otravné bzučení roje patřičně dožraných vos… Softwarové řešení – spojte TV s počítačem. Na prakticky stejném principu, jako ekvalizérové řešení, funguje i aktivní softwarový filtr. Simon Hogg, produktový manažer LabView a autor utilitky Vuvuzela Filter, říká, že jde o jediné podobné řešení, které si mohou lidé doma snadno nainstalovat. Pod pojmem snadno je ale nutné si představit následující: výstup z TV vedete do audio vstupu počítače, zvukový výstup z počítače pak do sluchátek nebo reproduktorů. Software vyžaduje LabView Run-Time Engine, takže pokud jej nemáte, celkově budete stahovat více než 100 MB (při dnešních rychlostech připojení žádný problém). Mohu potvrdit, že tohle opravdu dost dobře funguje, ale pořád to není to pravé kokosové. Komentátor a ostatní zvuky jsou prostě méně slyšet, ale žít se s tím dá. Další možností je instalace softwarového ekvalizéru, poslouží například volně stažitelný RealTime Equalizer 4.0. Zapojení počítače se nemění, nastavení ekvalizéru je stejné jako u předchozí rady – potlačte frekvenční pásma kolem 233, 466, 932 a 1864 Hz. Takže se zdá, že jediné dokonalé řešení je to přírodní. Člověk si časem zvykne na neuvěřitelné pitomosti a kdo vydrží sledovat MS až do konce, může se dopracovat k tomu, že bude tenhle hnusný zvukový doprovod dokonce postrádat. A budeme tady mít další závislost – vuvuzelománii… Zvuk vuvuzel je ke stažení na spoustě internetových stránek, takže si pustíte fotbálek, do toho z PC pěkně nahlas troubení vuvuzel a vaše přeměna v totálního magora bude dokonána… Mon, 21 Jun 2010 12:28:00 +0200 254 http://zelee.info/index.php?text=253-zdenek-pohlreich Musím se přiznat, že toho pána smím. Nevadí mi jeho (většinou hraná) arogance, ani slovník zpustlého námořníka, sám si ubrousek před hubu také nedávám. Beru ho jako ostrého profíka, který ví, co dělá a když fikne do flákoty, ví jak, kam a proč. Během své kariéry zažil v profesi snad všechno a splnil si i svůj sen – otevření vlastní restaurace. Dnes již má dvě: Café Imperial a prestižní Divinis Ristorante. V obou ochutnáte jednoduchou klasiku, dovedenou ovšem k dokonalosti. Jeho krédo „Šéfkuchař nemá prodávat sebe, ale pod své jídlo se musí umět podepsat“ tady platí beze zbytku. Jeho curriculum vitae ostatně mluví za vše: Osobní údaje Narozen 10. 4. 1957 Vzdělání Gymnázium, Praha Hotelová škola, Praha Institute of Business Studies, Praha Praxe od května 2007 hotely Imperial a Metropol, šéfkuchař 2004 – 2007 hotel Prague Marriott, šéfkuchař a odpovědný vedoucí pro restaurace Marriott Renaissance 2002 – 2004 hotel Renaissance Praha, šéfkuchař 1998 – 2002 hotel Radisson SAS Praha, šéfkuchař 1996 – 1998 hotel Villa Voyta Praha, šéfkuchař 1993 – 1996 hotel Renaissance Praha, sous-chef 1991 – 1993 restaurace La Guillotine, Adelaide, Austrálie, šéfkuchař 1990 – 1991 restaurace Het Schellinkje, Meppel, Nizozemí, šéfkuchař 1975 – 1989 různé hotely a restaurace, Praha Ocenění 2000 vítěz President's Award, Hong-Kong, Radisson SAS 2001 vítěz President's Award, Cancún Profesionální školení Cukrářský kurz na Regency College of T.A.F.E., Austrálie LOTS training na Management School od Radisson SAS, Gothenburg, Švédsko 2002 Foundation of Leadership, Antem Marriott hotel, Mallorca 2003 kurz Creating Marriott Leadership Culture, Renaissance hotel Praha Mezinárodně certifikovaný školitel HACCP. Je toho dost, co tenhle někým zatracovaný, jinými obdivovaný kuchtík dokázal. Lidový patlal Babica mu nesahá ani po kotníky. A kdyby cokoli z výše uvedeného neplatilo, stále jsou zde jeho neskutečné hlášky, posuďte sami: Blbý jídlo na špinavejch talířích, to bude ňáká specialita. Všude sejra v tom jídle, všude, všude. Z čeho by vařili český kuchaři, kdyby tam nemohli dát sýr do toho jídla, to by mě zajímalo. Hospoda to není krasobruslení. Kuchař neotvírá flašky a neleje to po talířích, kuchař vaří. Bych mu roztrh prdel až k lopatkám. Když si to dáš dvakrát, tak si z toho můžeš spíchnout slipy. Tohle kdybych sněd celý, tak se mi budou zejtra u prdele rojit včely. Jsem utahanej, jak šňůra od hajzlu. Byl jsem v kuchyních, kde občas něco chybělo. Ale ještě jsem nebyl v kuchyních, kde chybělo úplně všechno… Tady někdo přejel slona… koloběžkou asi. Mně kdyby někdo v kuchyni něco takhle kritizoval, to by bylo facek, jak v Národním divadle potlesku… Venku je zima, že by tam nastydl i lední medvěd. Hrabeš se v tom, jak panic ve vagině. Hele, sanitka před hospodou. To vypadá, že ten krabí salát už někomu nabídli. Ty do toho kloveš jak vrána do hovna. Tady je vzduch jak v poklopci! … leda, že by se brambory zkřížily s filckama a začly se samy škrábat… Ten biftek je tak malej, že měl už dávno spát! Je vykulenej jak žába před bouřkou. Zdendo nejez to, zase ti bude blbě. Když nemáte citron dejte tam limetku, když nemáte limetku dejte tam cibuli a když nemáte cibuli dejte tam sóóóójovku. Jako, nikdo na světě ještě nevymyslel nic lepšího, než je kulatej talíř, všechno ostatní to je prostě totální talířová pornografie… Nejhorší bylo, když jsem já chodil do školy a plata smrděly jak psí kšíry. Kruciprdel, votevřete oči, vyndejte si tu hlavu z prdele a začněte myslet… V kuchyni neznám bratra… a v posteli ségru… Nedělej Babicu… Vývar musí být silný jak noha u prdele! Jsem tady jako doma, už si mě ani nevšímaj jako hosta. To je takzvaná sluneční kotleta, přes tu je vidět až na sluníčko. Počkej, ty to tam sypeš jak Babica. … a mnoho dalších Moc pěkný rozhovor se Zdeňkem Pohlreichem a pár jeho receptů najdete zde. Wed, 16 Jun 2010 15:58:00 +0200 253 http://zelee.info/index.php?text=252-bude-se-skrtat-aleluja Tak máme po volbách. Je celkem jedno, jaký je jejich výsledek, mě momentálně zajímá, jaká obrovská úspora vznikne po případném naplnění slibu, který se týká omezení přísunu papání do poslaneckých (potažmo i vládních) korýtek. Podrobně rozpitvaná korýtka: A tady to máme zjednodušeně: Zbavit se toho všeho znamená úsporu cca 1 mld. korun. My ale máme zaťatou sekyru ve výši 1,2 bilionu, takže to rozpočet zase tak moc nevytrhne. Co tedy zkusit nechat čuníkům korýtka plná a škrtat tam, kde to opravdu bude něco platné? Jejda, pardon, já zapomněl, že jaksi už není kde škrtat. Takže možná dojde přece jenom na Kalouskovy složenky, tentokrát ovšem skutečné. A nebrečte mi tady, 120 000 vám ochotně půjčí každá druhá banka… Sat, 12 Jun 2010 10:14:00 +0200 252 http://zelee.info/index.php?text=251-cunici-se-stridaji-koryto-zustava Normálně myslící člověk počítá vždy s tím nejhorším. Když se jeho očekávání nedostaví, neví si rady. Vzpomínám si na slova bývalého ministra obrany USA Roberta McNamary po pádu železné opony (v pořadu CNN): „Gorbačov nás uplně konsternoval. Měli jsme celkem 36 plánů pro případ třetí světové války. Pro případ, že se Sovětský svaz vzdá bez boje, jsme neměli připraven ani jeden. Scházela nám představa, jak s takovým vítězstvím naložit. Bezradně jsme se dívali na mapu světa a nikdo z nás netušil, co s tímto novým mírem začít. Chyběly nám zkušenosti…“ Jinými slovy – jsou chvíle, kdy si ani v Bílém domě nevědí rady, natož pak na Hradčanech! Nám všem byl společný boj proti komunismu. Každý z nás proti němu bojoval v dimenzích svých vlastních možností. Měli jsme vynikající autory a myslitele především v emigraci. Ti vydávali ročně desítky publikací, jejichž politická angažovanost byla naprosto brilantní. Dodávali statisícům čtenářů ideologickou munici k vítězství nad totalitou. Jakmile proběhla „sametová revoluce“ a odeznělo cinkání klíčů, stáli jsme před prázdnotou. Co dál? Žádné plány neexistovaly. Vznikla ideální situace pro demagogy, bezcharakterní kariéristy, podvodníky všeho druhu, a hlavně mazané politiky z nejrůznějších politických směrů. Tento společenský odpad tušil neslýchané šance a opravdu se jich v co nejkratší době dočkal. Důležité bylo stát se lvem salónů a hlavně veřejně co nejhlasitěji vyznávat demokracii. Bývalí komunisté nadávali na komunisty. Bývalí věrní přisluhovači režimu, často napojeni na bývalou StB volali po zákazu KSČM a notoričtí tuneláři, ruku v ruce s veksláky vykřikovali „Chyťte komunistické zloděje!“. Tunelování, hospodářské „omyly“ a nedohledná řada politických chyb způsobily hluboký morální deficit. Z hlediska finančního to dopadlo, jako by každý Čech, včetně nemluvňat, ukradl ze státní kasy asi 250.000 Kč. Po vystřízlivění ze „sametové revoluce“ nastala morální kocovina. Společenskou depresi a krizi morálních hodnot najdete všude, kam se podíváte. Jak se z toho vymotat? Lid pohlíží vzhůru k politikům a žádá, aby ukazovali cestu ven z bludiště. Ti ovšem do tohoto bludiště národ vmanévrovali a daný stav jim většinou vyhovuje. Nějaký spolehlivý koncept je v nedohlednu a patrně se o něj nikdo z odpovědných míst ani nijak nepokouší. Existenční obavy občanů se prohlubují. Kreativních pracovních míst je čím dál méně. Za komunistů se zdravilo Čest práci!, nyní se zdraví Máš práci? Aktuální společenský směr spíš připomíná poučku „Prasata se střídají, koryto zůstává“. Chceš-li si žít jako prase v žitě, musíš se nejdříve stát sviní! Po květnových volbách do Parlamentu nastupuje sice spolehlivá většina pravice, ale skutečné vůdce národa tam najít nelze. Kromě několika nových čuňátek stále stejné, všeho (ne)schopné tváře… V demokratuře na první pohled nic nepoznáte. Protiklady mohou být latentní a začnete je pociťovat, až když neseženete práci, ztratíte pracovní místo a nebo vás semelou mlýnské kameny justičního aparátu, popř. zkorumpovaný úředník. Obyčejný konzument platící daně a žijící ze dne na den absolutně nic nepozná. Sem tam registruje nějaký skandál, ale dívá se na něj spíš z hlediska zvědavosti a zábavy. Analyticky neuvažuje, žádné fronty ani na cibuli, ani na česnek nejsou, a protože není obtěžován totalitní ideologií komunismu, domnívá se, že žije v „demokracii“ a vše je více či méně v pořádku. To je ideální výchozí postavení pro politické cyniky toužící po moci a mamonu. Hlavně mít přehled o tom, kde se dá co poloilegálně zpronevěřit. Nezřídka si k tomu dopomáhají i zákonem, za vydatné podpory justice. Zneužívání zákonů je pro ně takřka denním chlebem. Prosťáček chodící každé ráno do rachoty, aby uživil rodinu, o tom nemá nejmenší tušení. Pro politického cynika demokratury je žádoucí tento stav společenského ochromení co nejdéle prodlužovat. Hlavně oblbovat a krmit dav systémem cukru a biče. Ovce nic nepoznají. Hlavně nedat vzplanout geniálním myšlenkám, ať již jakéhokoli druhu a společenský pokrok zdržovat všemi dosažitelnými prostředky. Americký sociolog C. Wright Mills píše ve svém díle The Power Elite o dané problematice velice obšírně: „Politik jenž se dostal k moci, nemíní vždy sloužit svým voličům a národu, nýbrž nasadí veškerý svůj talent, vzdělání a chytrost na to, aby se stal nevyhoditelným…“ A tak tomu u nás v Česku vždy bylo, je a bude. I když se mi volební výsledky více méně zamlouvají a slibují mnohé změny tu k lepšímu, tu k horšímu, obávám se, že výše uvedené principy se nezmění… A já to jako správná oblbnutá ovce ani nezaregistruji. Tue, 01 Jun 2010 14:13:00 +0200 251 http://zelee.info/index.php?text=250-jsou-gadzove-lidsky-min-nez-minoritni-romove Nedostal jsem od Oldy ke svátku Bitvu u Lipan, ale od kamaráda Miloše z Teplic v Čechách popis zrůdného činu. Žádný zapálený romských vybydlený byt. Před týdnem šel v Ústí na Labem 13letý gadžovský chlapec na vlak do Krupky. Vlak ale nestihl a tak si to namířil na autobusovému nádraží. A to byla fatální chyba. Kam čert nemůže, tam pošle nezbedného Roma. V tomto případě hned dva – ve věku 15 a 18 let. A hned za chlapcem a prý naval prachy. Když byli odmítnuti, jelikož oběť měla u sebe jen potřebný obnos na cestu, vrhli se na něj. Tloukli ho, povalili na zem a žiletkami mu rozpárali oblečení, sebrali boty a po mnoha kopancích do trupu a hlavy utekli. Polonahý a chůze neschopný kluk se doplazil do haly vlakové nádraží, kde mu personál přivolal záchranku. Do nemocnice byl odvezen v šoku, s povrchovými řeznými ranami, natrženou slezinou, zlomenými žebry a otřesem mozku. Samozřejmě, že to nelze srovnávat s bojem o život malé Natalky z Vítkova, která málem uhořela po vhození „molotovova koktejlu“ čtyřmi neonacisty, ale přece jen by se i o tomto „krupkovském“ excesu mělo vědět. I proto, že v ostravském romském ghettu zvaném Bedřiška si málem Kocáb opět přišel na své, když burcoval s indickým profesionálním altruistou Kumarem Vishwanathanem, že opět rasisté zapalovali. Než se ukázalo, že šlo pouze o vyřizování sousedských cikánských dluhů… Samaritán Kumar si prozíravě vybral Česko a Romy před miliardovou Indií, kde by musel riskovat svůj život v každodenní špíně, kastové nenávisti a terorismu. To vše je proti českému porušování lidských práv asi jako když si někdo místo useknutí hlavy nechá ustřihnout nehty. Stačí si založil nadaci na podporu Romů a máš vystaráno… Navíc před několika dny na Opavsku vzburcoval policii, že někdo zapálil další romský dům. Rádio Jerevan hlásilo, ovšem nebyl to dům, ale popelnice a ne u romského obydlí, ale asi sto metrů od něho… Zatímco příběh o Natálce se zásluhou televizních štábů dostává do každé české domácnosti, nic nikde není o napadeném chlapci z Ústí nad Labem. Proč? Jelikož patří ke gadžům, rodiče nebydlí na černo v cizím domě, pracují a svého syna posílají do školy. Prostě nic, co by nebylo „in“. Dnešní módou je přece kocábovská snaha za každou cenu zdůrazňovat etnické napětí. V JAR se tomu říká „bílý rasismus“. To přece gadžové selhávají ve snaze integrace s cikány, ne Romové. Myslíte si něco jiného? Tak jste rasista a basta. Soudy na vás, vy bílé svině… a kdo si myslí opak, tak je rasista. Bílý… Odpoví mi konečně někdo na otázky, milionkrát již vyřčené: Kdo u nás koho diskriminuje? Jak je možné, že stovky českých Romů mají skvělé rodiny, pracují a děti posílají do škol? Vím, také gadžové kradou, a když si vezmu politiky, tak jejich miliardy za „pět prstů“ nelze srovnávat s „čorkařením“, ale alespoň nekřičí nic o své diskriminaci a rasismu. Navíc nejsou v osmnácti invalidní důchodci a do Kanady a USA je pustí i bez víz… Budu netrpělivě čekat na odpovědi… Za laskavý souhlas k převzetí článku děkuji panu Břetislavu Olšerovi. Pozn. Malá zprávička přece jen existuje. TV Nova se kupodivu pochlapila a ve svém zpravodajství odvysílala tento šot. Wed, 19 May 2010 14:20:33 +0200 250 http://zelee.info/index.php?text=249-mladym-lidem-nevoni-cssd-a-ja-se-jim-nedivim Od svého nástupu do čela strany zvolil Jiří Paroubek silovou a velice účinnou strategii, která by se dala shrnout do věty: ČSSD jsem já! (Známe podobné případy z poměrně nedávných dějin, že). Díky ní dokázal v předchozích parlamentních volbách nemožné, když na poslední chvíli stáhl obrovský náskok ODS. Je třeba přiznat, že volební výsledek 100:100 byl především jeho zásluhou. Zasloužil se o něj mj. neuvěřitelným pracovním nasazením a také neustálým vyvoláváním pozornosti. Mimochodem, vzpomene si ještě dnes někdo, jak létal coby předseda vlády po republice vrtulníkem, aby byl stále všude vidět? Jenže právě ono ztotožnění ČSSD s osobou Jiřího Paroubka zároveň vytvořilo i největší problém českých socialistů. Paroubek totiž není jen urputný bojovník, o němž lze vyprávět bájné zkazky. Paroubek je totiž postava i z jiných příběhů. Pro některé je Paroubek ten, kdo nechal surově zmlátit účastníky taneční party CzechTeku. Pro některé je Paroubek ten, na jehož křtinách nové knihy zabíjí člověk spojovaný s podivnými kauzami. Pro některé je Paroubek ten, kdo naplno rozvinul politicky styl arogance a zpupnosti, koncentrovaný ve zlidovělém: „Kdo z vás to má, pánové?” Všechny tyto příběhy a řada dalších vytvářejí obraz člověka, se kterým prostě nemáte vůbec nic společného. Zvlášť pokud je vám a vašim kamarádům mezi dvaceti a třiceti, na technu nevidíte nic špatného, o Matějské si myslíte svoje a poslední, co chcete slyšet je, jak se někdo, kdo se chce zastávat sociálně slabých, chlubí penězi a jaký vede život. Možná, že byste tohle všechno byli ochotni překousnout, pokud by vás ten člověk oslovil nějakou ideou, nějakým projektem, něčím, co by ve vás vyvolávalo potřebu být u toho. Jenže právě v tomhle bodě dnešní ČSSD a její šéf totálně selhávají. Volební slogany socialistů apelují na to nejnižší, co v lidech je: na závist, lásku k penězům, škodolibou touhu po tom, aby se nikdo neměl lépe. Pozitivní myšlenku v nich nenajdete. Divíte se ještě, že dnešní mládež nemá levici ráda? A proč by taky měla? Pokud chce ČSSD přilákat mladé voliče, bude se muset obejít bez Paroubka i jeho různě kolorovaných verzí Zaorálka či Škromacha. A to i přesto, že právě bojovnost současného předsedy socialistů, jeho urputnost a jeho nasazení umožnily této straně přežít klinickou smrt, způsobenou jedním nešťastným mašinfírou. Jestli bude chtít ČSSD získat přízeň mladých voličů, bude muset napříště bojovat o ideje, ne pouze o hlasy. Dnešní mládež totiž nemá odpor k levici jako takové, ale k její české karikatuře ztělesněné Jiřím Paroubkem a jeho nafoukaným sexymozkem. Já k mladé generaci už bohužel nepatřím a tak mám, částečně i díky svému věku, v těchto věcech jasno a jednoducho. Odmítám levici jako takovou, ČSSD počínaje a zločineckou KSČM konče. Levice a její manýry nikdy lidem této země nic dobrého nepřinesla, stejně jako všechno, co k nám přišlo z Východu. Ale to už je trochu jiný šálek čaje… Sun, 16 May 2010 16:32:58 +0200 249